Domov Kúpelnové študio, obklady a dlažby Obklady a dlažby Ideal Standard

Produkty


Ideal Standard

Úvodní slovo

předsedy představenstva a generálního ředitele

Letecký pohled na budovy Ideal Standard a. s.



Z výroční zprávy pro rok 2003




V minulých letech se podařilo stabilizovat tým vedoucích pracovníků Společnosti, který je schopen řídit a rozvíjet klíčové procesy, dále prohlubovat své zkušenosti a znalosti a vést tak úspěšně podnik i v dalších letech. Významnou událostí bylo jmenování výrobního ředitele z okruhu vedoucích pracovníků teplického závodu. 
Díky úspěchům této skupiny lidí jsem byl jmenován do evropského vedení společnosti a jsem zodpovědný 
za výsledky všech závodů na výrobu zdravotní keramiky v Evropě s cílem zopakovat úspěch teplického závodu.





Před třemi lety jsme si stanovili jasné postupy řízení bezpečnosti práce v celé naší společnosti
a nastavili měřitelné parametry. Cílem je každoroční snížení pracovní úrazovosti o 25%. V roce 2003 byl tento cíl překonán a dosáhli jsme rekordních 134 dní bez úrazu, což je velký rozdíl v porovnání
k předešlým obdobím, kdy běžným výsledkem bylo i 70 až 80 pracovních úrazů za rok. Každý rok zkoušíme nové techniky s cílem dosáhnout práce bez zranění. 
V dalších letech se budeme zaměřovat na ergonomické výrobní postupy a na další snížení rizik úrazu.





Jako ocenění kvalitní práce našich zaměstnanců pokračujeme i nadále v rozšiřování střediska na výrobu matričních forem a modelového centra pro zakázky ze všem evropských závodů Ideal Standard. Hlavními úkoly tohoto střediska bude sjednocení postupů na výrobu forem a zapojení nejmodernější technologie, což nám umožní zvýšení konkurenceschopnosti v budoucnosti. Tyto aktivity by měly ve svém důsledku zvýšit produktivitu práce o téměř 10%.




V loňském roce byl dosažen rekordní prodej v historii společnosti. hlavně díky důslednému zaměření se na zákazníka a jeho očekávání. Příkladem je provedení interního auditu kvality hotových výrobků
v minulém roce našimi evropskými kolegy, kde teplický závod nejlepších výsledků v porovnání s ostatními evropskými závody a tím nastavil standard úrovně kvality.





Jádrem našich obchodních úspěchů jsou především další pokroky ve výrobě a kvalitě. Jak už bylo mnohokrát zmíněno, tyto výsledky jsou dosaženy díky kvalitní práci s lidmi. Když se podívám o více než 10 let nazpět, kdy jsem poprvé přišel do závodu v Teplicích, začínali jsme s mnoha výrobními zahraničními experty, strávili jsme zde hodně času a já byl jeden z nich. Nyní můžeme být hrdí, že se role vyměnily a že máme české experty cestující do sesterských  společností, aby učili a pomohli svým kolegům. Myslím, že je to skvělá vizitka transformace závodu v Teplicích.




Každý rok se ptáme, zda jsme dosáhli maxima, co se týče výkonu, integrace do Evropské Unie, výroby, výsledků atd. Odpověď vždy zní ne, stále máme dlouhou cestu před sebou. Naše úsilí musí pokračovat
a musí být maximální nejenom v měření a porovnávání ukazatelů, které používáme již několik let, ale také v produktivitě, růstu a v dokonalé bezpečnosti. to vše je nutné pro to, abychom připravili naši společnost na očekávaný vstup do Evropské Unie. Věřím, že půjdeme stále kupředu s minimálními negativními vlivy.






Andrew P. Riby

předseda představenstva

Ideal Standard a.s.



Výroba keramiky a porcelánu poznamenala naši oblast již od 1. poloviny 19. století. Roku 1882 založili bratři Otto a Alfred Urbachové továrnu na porcelán, fajáns a keramiku. O prvních dvaceti letech jejich práce se nedochovaly téměř žádné prameny. Z pozdější doby je známo, že se zde nejprve vyráběly keramické figurky a později se sortiment rozšířil o užitkovou keramiku. Vzhledem k tomu, že oba bratři trpěli nedostatkem kapitálu, souhlasili v roce 1905 se začleněním závodu do Akciové společnosti továrny na porcelán v saském Triptisu. Podle zápisu v obchodním rejstříku z 25. ledna 1906 změnila továrna svůj název Bratři Urbachové, nástupci, a. s. Továrna na porcelán Triptis se sídlem v Trnovanech-Teplicích.

Předmět podnikání byl v tomto období rozšířen o výrobu zdravotnické keramiky. Společnost tehdy zaměstnávala 15 úředníků včetně vedoucího Alfreda Urbacha. Jeho měsíční plat činil v roce 1909 1030 K. V roce 1915 zaměstnával závod 262 pracovníků, jejichž roční průměrný výdělek činil 1074 K, denní průměr 6,50 K a hodinová mzda v průměru 0,72 K.

Rok předtím závod opět změnil majitele a tak vznikla nová společnost, která se vrátila k původnímu názvu Bratři Urbachové, společnost s ručením omezeným, Trnovany-Teplice.

Po vzniku Československé republiky byl již v roce 1919 přijat nostrifikační zákon, který vyžadoval přenesení zahraničních sídel hospodářských vedení podniků pracujících v Československu na jeho území. Většinu podílu společnosti Bratři Urbachové odkoupil bankovní ředitel ve Vídni Ernst Meyer a jejich značnou část prodal rodině Lichtensternů, působící ve Vídni a Znojmě.

Výroba rychle stoupala. Zaplňovala se mezera způsobená výrazným poklesem produkce spotřebního zboží ve válečných letech. Také zisk v tomto období výrazně stoupl, což se projevilo i na mzdách. V roce 1922 činila průměrná hodinová mzda 4,87 Kč. Také vedení bylo velmi dobře placeno. Jejich mzda se pohybovala v rozmezí 5000 - 7000 Kč.









Na základě usnesení společné valné hromady vznikla dne 31. prosince 1924 akciová společnost Ditmar-Urbach se sídlem ve Znojmě a se základním kapitálem 1 milion Kč. Jednotlivé akcie byly vydávány v hodnotě 200 Kč, na valné hromadě akcionářů opravňovala při hlasování vlastnictví 25 akcií k použití jednoho hlasu.

Teplický závod se v tomto období poměrně rychle modernizoval. Již v roce 1923 byla postavena železniční vlečka. Začala se stavět hala pro první tunelovou pec a generátor a pokračovalo se stavbou vlastní pece a generátoru. K hale pro tunelovou pec byla přistavena čtyřpodlažní budova skladu, byl přebudován mlýn na keramickou hmotu a současně byla přistavena mlýnice pro šest velkých bubnových mlýnů sloužících k výrobě hmoty. Výstavba závodu pokračovala postavením dalšího čtyřpatrového domu určeného pro nalévárnu a zřízením nádrže pro zásobu vodu. V roce 1930 vyrostla další čtyřpodlažní budova, v níž byly umístěny sklady zboží. Dále byla vystavena truhlárna, třídírna a malírna. Stavební rozmach tohoto období uzavřela výstavby nové zámečnické dílny v roce 1931.

Hospodářská konjunktura ve druhé polovině dvacátých let se projevovala i zvyšováním zaměstnanosti. Stav dělníků ze do roku 1929 zvýšil na 606. Také dělnické platy stoupaly. V roce 1930 činila hodinová mzda 4,05 Kč. Platy mistrů se pohybovaly od 1200  do 2925 Kč a platy nižších administrativních pracovníků od 370 do 900 Kč. Platy vedení firmy se pohybovaly stále kole 5 - 7 tis. Kč.



Díky světové hospodářské krizi (1929 - 1933) poklesla výroba, nastaly odbytové potíže a snižovaly se stavy dělníků. Snižovala se také mzda, která se až roku 1937 dostala na průměrnou hodnotu 3,99 Kč. Je třeba vzít v úvahu, že v letech 1934 a 1936 byla provedena devalvace koruny o 30%, takže reálný pokles mezd byl ještě výraznější. Tato devalvace ovšem zlepšila podmínky pro vývoz a zapůsobila i na povznesení exportu trnovanského keramického závodu. Projevilo se to další výstavbou.

Ve třicátých letech, v době zvětšujícího se ohrožení republiky začalo vedení akciové společnosti s postupným přesunem centra podniku Ditmar-Urbach ze Znojma do Prahy. Už na schůzi správní rady 25. října 1938 rezignovali na členství všichni členové, kteří byli nepohodlní nacistickému režimu. Protože teplický i znojemský závod vlastnili z valné části židovští majitelé, byly oba tyto podniky "vyvlastněny arizací".  Znojemská firma přešla k firmě Ostmark se sídlem ve Vídni. Nová firma, která vznikla z teplického závodu - Ditmar-Urbach, A. G. Turn měla již zcela "árijské" vedení. Hospodářská situace podniku byla ulehčena tím, že byl zařazen mezi závody důležité pro obranu říše. Měl tak zajištěny státní dodávky zdravotní i užitkové keramiky pro armádu i jednotky SS.

Po válce byla výnosem ministerstva průmyslu ze dne 24. října 1945 uvalena na závod národní správa. Vyhláškou ministerstva průmyslu vycházející z dekretu prezidenta republiky byl závod "zestátněn znárodněním". Do obchodního rejstříku byl zanesen pod názvem Ditmar-keramické závody, akciová společnost Teplice-Šanov. Od 30. prosince 1946 byla pak "Ditmarka" začleněna do národního podniku Spojené keramické závody Teplice-Šanov, který sdružoval celkem 14 závodů.

Po únoru 1948 prošla "Ditmarka" celou řadou reorganizací. Závod se vcelku neměnil, ale často se pozměňovalo jeho začlenění do struktury národních podniků. Roku 1950 byl původní národní podnik vzniklý po válce zreorganizován.




Nový zredukovaný podnik Spojené keramické závody Teplice (Spojker) byl v roce 1952 zrušen a výroba byla převedena do "Ditmarky". Neustále změny v reorganizaci pokračovaly. V průběhu padesátých let se do keramické výroby investovalo minimálně. Projevilo se to mimo jiné likvidací menších závodů.

Jediným významným technologickým přínosem se po roce 1950 stala změna materiálu, z něhož se vyráběla veškerá keramika. Z dosavadní póroviny (fajánsu) se přešlo na slinutý střep, nazvaný diturvit. Jeho využití podstatně zlepšilo vlastnosti sanitní keramiky (nasákavost a pevnost střepu) a zjednodušilo výrobu, neboť při vypalování nebylo třeba provádět přežah.

Jedním z důsledků reorganizace československého průmyslu v letech 1958-1959 byla skutečnost, že se vedle výstavby financované ze státního rozpočtu začala uplatňovat i decentralizovaná výstavba z podnikových zdrojů. V "Ditmarce" toho v šedesátých letech využili k celkové rekonstrukci závodu, postavení třetí tunelové pece a první čistící stanice. Tyto rozsáhlé investice však byly nadlouho poslední. "Ditmarka" přestala být od roku 1958 podnikem a stala se pouhým pobočným závodem národního podniku Keramické závody ve Znojmě. Strojní i další zařízení "Ditmarky" nezadržitelně zastarávalo. Přesto věhlas podniku v této době nezanikl ani doma, ani na zahraničních trzích.

V průběhu padesátých let rostl počet zaměstnanců a zvyšovalo se množství vyrobené keramiky na jednoho zaměstnance.  V ozdobné keramice vyráběl předměty, které mnohdy dosahovaly špičkové úrovně. Štíhlé žíhané vázy tvořily součást československé expozice na světové výstavě v Bruselu roku 1958.

Po invazi Sovětské armády do Československa 21. srpna 1968 došlo, tak jako v celé zemi v teplickém keramickém závodu ke změnám. Netýkaly se však ani technického vybavení, ani technologického vylepšení, ale pouze personálních záležitostí.  Po prověrkách uvnitř KSČ v roce 1970 byl z funkce odvolán ředitel Mojmír Konečný, někteří lidé museli z továrny odejít, jiní byli zařazeni do nižších funkcí, některým byly sníženy platy a zastaven služební postup.

Značná část produkce šla na export do mnoha zemí. Mezi největší odběratele patřili skandinávské státy, Kanada, rozvojové země Asie a Afrika a Jižní Amerika.  V roce 1975 přistoupil podnik ve Znojmě k odbytové specializaci. Závod Bechyně zajišťoval dodávky na tuzemský trh a do socialistických zemí, závod Znojmo do rozvojových a socialistických států a závod Teplice, byť nejméně finančně podporovaný, na nejobtížnější trhy vyspělých kapitalistických zemí. V roce 1985 šlo 29 % produkce na export. Největšími odběrateli byli Německo, Anglie a Belgie.  V roce 1978 bylo z rozhodnutí ministerstva průmyslu přistoupeno k prohloubení mechanizace výroby pomocí nové výrobní linky. Byla zakoupena v Rakousku u konkurenční firmy Oespag A. G a uvedena v roce 1981 do provozu. Šlo o experimentální výrobek s nebývalou kapacitou 450 kusů zdravotnické keramiky za směnu. Již při jejím zavádění do provozu nastaly velké technologické problémy, které nikdo nedokázal úspěšně řešit. Skutečný výkon činil při zavedení 5% a při ukončení provozu 70% předpokládaného výkonu. Práce na lince nebyla pro české pracovníky atraktivní, a proto je postupně nahrazovali vietnamští dělníci a vězni. V roce 1991 byla linka zbourána a na jejím místě byla postavena nová válečková plynová pec dodaná firmou Riedhammer.

Polistopadový vývoj s sebou přinesl hospodářskou transformaci. Keramické závody Znojmo byly demonopolizovány a rozčlenily se na samostatné státní podniky. Rozhodnutím ministerstva průmyslu ČR č. 78/1990 byl ze závodu 03 Teplice s účinností od 1.května 1990 vytvořen státní podnik Sanvit Teplice. Od 16. srpna 1990 se stal novým ředitelem podniku Ing. Josef Makalouš.

Začalo odstátnění podniku. V prosinci roku 1990 byl podán a schválen návrh na zřízení akciové společnosti Keramické závody Teplice. Na základě tohoto návrhu byla nová akciová společnost založena 28. března 1991.

V průběhu let 1990 - 1991 byl zpracován privatizační projekt, který byl dne 9. října předán ministerstvu průmyslu. V letech 1991 a 1992 byla další aktivita v oblasti privatizace vyvíjena ve spolupráci s firmou Coopers & Lybrand. Ta prováděla poradenskou činnost, pracovala na ocenění akciové společnosti a pomáhala při výběru partnera pro vstup zahraničního kapitálu.

Doplněný privatizační projekt Keramických závodů Teplice, a. s., byl schválen usnesením vlády č. 390 z 27. května 1992 s tím, že Fond národního majetku provede přímý prodej akcií firmě Ideal Standard Europe se sídlem v Bruselu. Smlouva byla podepsána 31. srpna 1992.

Pak začala přestavba podniku rozvržená do čtyř let. Většinový akcionář se zavázal investovat během čtyřletého období cca 25 milionů DEM.

Výroba zdravotnické a ozdobné keramiky pokračovala při všech těchto změnách dále. Na objemu výroby se projevovaly některé změny v provozu. Byly zbourány staré tunelové pece a roku 1991 byla postavena moderní tunelová pec. Dále byly instalovány moderní licí linky sanitární keramiky, vznikly nová přípravna hmot a glazur, komorová pec a čistírna odpadních vod.